Historie pasířství

Řemeslníci městští, kteří pracovali i pro okolí, dobývali si monopolem produkce blahobytu a ten se časem snažili pojistit i rodinám – toť uzákoněno.

Nějaké začátky cechovních organizací za posledních Přemyslovců se asi udály, ale není písemných pramenů. Na tyto řemeslné řády navázala ve 14. století cechovní statuty.

Za posledních Přemyslovců, tedy do roku 1306, je známo přinejmenším na 40 řemesel. Mezi kovodělnými řemeslníky provozuje se konvářství, a kotlářství (konvářství = objevení cínu v severních Čechách v polovině 13. století).

Zlatníci se hojněji usadili v Praze a Kutné Hoře.

Mluví-li se o práci s kovem, nesmíme zapomenout na vynikající práce mincířské a při něm společné rytectví.

S železem pracují v městech kováři, platnéři, helméři, nožíři, ostrožníci.

Hlavní silou, která uvedla tato nová odvětví právě do nově vznikajících měst 13. století, je ze západu k nám působením králů a panstva přenesené rytířství a turnaje. Nebývalá nádhera a pestrost zbroje a zbraní dává i u nás rozvinout se řemeslům s úzkou specializací.

Brníř – dělá brnění drátěná nebo pancíře.
Platnéř – zhotovuje pláty krycí.
Helméři – vytepávali přilby a železné klobouky.
Mečíři – se specialisovali na různé typy chladných zbraní.
Kováři – vyráběli sudlice, oštěpy, kopí a jiné.
Štítaři – byli starého ražení, ale od nově tepaného, kulatého, vypuklého štítu jsou od 14. století zapsáni v Praze – pukléři.

S rytířstvem se rozmnožilo i řemeslo – ostrožníků, kteří pořizovali ostruhy o velikých bodavých hvězdách. S meči a rytířstvem vůbec souviselo rozmnožení řemesla p a s í ř – s k é h o, neboť pás, na němž visel meč, býval znamením rytířským.

Hranice mezi pracemi zůstával velmi pohyblivá. Tak například v polském Krakově měli roku 1365 dvojí řemeslo pasířů jedni dělali pásy z mosazi a druzí pracovali s pásy cínu (podobně i ve Francii).

P a s í ř i (cingulatores)

„Řemeslo velmi hojné, robící všem stavům a obojímu pohlaví pásy. Upravivše z kovů drahých i sprostých vděčné formy a okrasy, přišívali je na látky kožené i hedvábné a aksamitové v úplný pás. Není dle toho pochyby, že původně zlatník to řemeslo provozoval a dotýkal se toho vždy i potom zvlášť, když šlo o zhotovení nádherného pásu.

V Praze dle privilegia Karlova měli být pasíři jen na Novém městě, ale byli ve všech městech Pražských, kde jich do roku 1419 spočteno 107; proto není divu, že ulic Pasířských bylo tolik. Mezi měšťany Starého Města od roku 1324 až do roku 1393 nalezli jsme nově přijatých pasířů 42. Nejvíce jich přišlo do města mezi lety 1344 a 1353, totiž 14. a desátku let hned následující jich přibylo 20, většinou lidé cizí. Z venkovských měst málo o nich zpráv. Připomínají se v Hradci, v Mostě, ale bezpochyby též jinde byli za panování módy všude obecné.“

K roku 1350 činí se nahodilá zmínka v knize měšťanské o pasířském bratrstvu ve Staré Praze.

Rozvoj městských řemesel však kráčel ve svém vývoji dál a tak král stvrzuje také jiným řemeslníkům práva mimo řezníky, kteří dosud byli králem obdarováni.

Právě z té doby, z roku 1364, pochází privilegium mistrů pasířských a s nimi spřízněných měšečníků a tobolečníků pražských:

„Dává jim král monopol práce a prodeje zboží na Novém Městě , kdež jedině měli býti usazeni; v ostatních dvou městech Pražských neměl nikdo přespolní zdobených ani prostých pásů, měšců, tobolek prodávati, kdo jich neuměl rukama svýma zdělati. Takový mohl se zbožím jenom na trh výroční, jenž byl svobodný. Přitom král oddal těm řemeslným mistrům právo dohlídky nad zbožím a právo exekuce proti zboží falešnému. Pokuty mely připadnouti třetinou rychtáři a část na opravu věží a ulic.

Že mistrům se dostalo veřejné funkce, to svědčí již o organizaci. Není pochyb, že dotčeného roku pasíři byli již cechem, bratrstvem byli jakož svrchu praveno již roku 1350.“

Úryvek z práce „Dějiny řemesla a cechu pasířského“, které zpracoval Zdeněk Míšek v roce 1991.

Pasíři dnešních dnů v obecné rovině zpracovávají barevné kovy (měď, mosaz, tombak, zinek…) a vyrábějí různé uměleckořemeslné artefakty jako doplňky interiérů a exteriérů architektury s částečným zaměřením na osvětlovací tělesa.

V severních čechách, v kraji bižuterie, zůstali pasíři mnohem blíže své původní výrobní činnosti. Dnes se jim říká „bižuterní pasíři“.

Po roce 1989 mnoho pasířů založilo svou vlastní firmu, ale ne každý „vydržel“. Dílny, které přežily, si postupně vyprofilovaly své zaměření. Nechť se jim dílo daří!!!